LAIVův weblog

14.5.2012
Milý deníčku. Chlubení se na internetu poskytuje stejnou rozkoš jako sex či dobré jídlo. Skoro by se až chtělo říct: „Zkoušel jsem obojí – nedá se to srovnat.“

V Nevadě vzniká nevěstinec pro milovníky sci-fi. Hmm…. Zajímavý podnikatelský záměr… Hvězdné války, Avatar, Star Trek… Jen toho vetřelce prý nemají v plánu.

Sportu v TV už nějakou dobu příliš neholduju (naposledy jsem se koukal na MS v ledním hokeji snad ve Vídni 2005), proto pro mě bylo celkem velkým překvapením, když jsem se dnes dočetl, že Norsko porazilo v ledním hokeji Německo 12:4 – co to jako bylo? To Breivik dostal opušťák? Či to snad byla opožděná odplata za Fall Weserübung??

15.5.2012
Milý deníčku. Šéf dnes nepřijde do práce, protože jeho syna popíchaly včely. Kolega včelař se dušoval, že to nebyla žádná z jeho úlů, že prý jeho jsou hodné – ty, když se rojí, tak si poslušně sednou na strom do pětimetrové výšky a čekají až si pro ně páníček přijde.

Taskassigner mi dal za úkol zjistit, proč se nevypisují některá data a zjednat nápravu. Po téměř detektivním výkonu, zasahujícím do několika časových pásem, jsem zjistil příčinu – reorganizace a změna názvu oddělení. Pak jsem si musel poshánět podklady pro úpravu rutin. Trošku si tu připadám jako na vojně – mladý voják se stará, mladý voják má.

Protikorupční policie zadržela Středočeského hejtmana Ratha. Že by se ukázalo pravdivým přísloví, že na každou svini se vaří voda? Apropos, drahé orgány činné v trestním řízení, nemusíte skončit u páně Rátha. Myslím si, že ve vrcholné politice je ještě mnoho kandidátů na dlouhodobou prohlídku Mírova zevnitř.

Spolubydlící si pořídil nový telefon (jeho oridžinal ‘made&designed in China’ už odmítal pracovat i po vytrvalém mlácení o hranu stolu), a tak ho na mě i vyzkoušel. Navzdory skutečnosti, že má v bezpečnostní agentuře frčku, nemá nijak zázračné příjmy, čekal jsem tedy, že bude mít nějakého toho Aligátora nebo Jablotrona. Ovšem Spolubydlící se vytáhl a koupil si (prý) Nokiu. Nepodařilo se mi ale zjistit jakou (pořád to ještě může být stará dobrá 3310).

Jestli dneska nad Němci vyhrajeme, tak se mnou bude zítra taskassigner komunikovat jednoslovně. Nebo mi dá úkol, se kterým se budu mořit přes týden.

Jak jsem šel na schůzi, potkal jsem po cestě kamaráda, kterého jsem dlouho neviděl. Domluvili jsme se, že až doschůzuju, tak bychom se všichni tři mohli setkat. Toto krátké (přípravné) setkání zakončil větou: „Co by se asi stalo, kdybych nešel z práce pěšky, ale jel tramvají…?“
„No. Asi bych ti jen zamával…“

Na schůzi jsme měli internacionální družbu – přijeli se na nás podívat až z dalekého Bělehradu. Po hodině už jsem si říkal, že už se můžu vytratit, takže se slovy „Musím jít, kamarádka je MUDra, takže se bude slavit“ (což byla taky pravda) jsem odcházel. Ve dveřích jsem se potkal s předsedou, takže řád a pořádek na schůzi byl zaručen.
Apropos – Srby velmi udivilo, že po 17. hodině tu je polovina krámků zavřeno a ulice celkem liduprázdné. Bylo nám pak vysvětleno, že když se dopoledne vypustí práce, tak pak není problém být v ulicích do pozdních ranních hodin. Inu jižní národ jak má být.

Zjistil jsem, že kamarádka to nemá lehké s rodinou svého nastávajícího – když ji byl představit rodičům, na chvíli odešel nakoupit a když se vrátil, seznal, že jeho táta pouští jeho snoubence Peříčko. Prý tam byla nejslavnější příbuzná.
Pak ji zase někdy přivedl a v nestřeženém momentu jeho máma odvedla jeho lepší polovičku na striptýz. Kamarádka, ač lékařka, potom poznamenala, že nevěděla, jestli se má tomu frajírkovi steroidovému smát nebo má sveřepě a urputně zvracet.

Když jsme se loučili potom loučili, tak mi říkali: „Běž tamtudy, takhle, takhle… A za chvíli dojdeš na nádraží.“
Samozřejmě, že jsem došel, jen jsem pak asi o půlnoci napsal sms „Hmm… Prostějov – to jsem to nádraží asi trošku přešel, co?“

16.5.2012
Milý deníčku. Taskassigner asi vytušil výsledek zápasu mezi ČR a Německem, tak mi včera naposílal haldu úkolů, aby minimalizoval riziko, že se se mnou bude muset bavit.

Kolega z toho života skoro nic nemá – je jak ten havíř z Bezručovy „Ostravy“. Jen v jeho podání nejde z roboty na robotu, ale z kanclu do hospody a zase nazpět.

Na návštěvě mi dali krabici s vínem, k mému úžasu tam byly peníze, hájí se Rath – chápu. A za tohle „Policisté našli u Ratha 30 milionů ve skrýši pod podlahou“ může Krteček, že?
(Taky mu mohlo začít být podezřelé, když dostal krabicové víno. Ještěže víno nepiju.)

Jelikož včera vyšlo Diablo III, tak jsme se s kolegy o něm samozřejmě bavili. Pak jsme přesedlali na to, jaká byla poslední hra, kterou jsme hráli – všichni byli šokováni přiznáním, že v mém případě to byl Wolfenstein 3D (minulý týden jsem našel jako online verzi).

Jak koukám na všechny ty vtípky, které se vyrojily kolem kausy Rath vs. klabice vína, snažím si vzpomenout – jak že to Čechům přezdíval Heydrich? Smějící se bestie?

17.5.2012
Milý deníčku. Na zítřek očekávám katastrofu – taskassigner nechal nad jednou částí systému pracovat mě a ještě jednoho kolegu, takže po zkušenostech z minula očekávám havárii daného oddílu a že za ni budu vinen já, ať už ji zapříčiní cokoliv.

Kamarád, využiv mé mírné momentální mentální inkompetence, mě v úterý ukecal, abych si u něj pořídil kreditní kartu – věc je taková, že on dostane přidáno a já na ni můžu nechat 3 měsíce padat prach, a pak ji jít zrušit a nebude mě to stát ani korunu. Jelikož jsem od přírody nedůvěřivý vůči bankovnictví a finančnímu sektoru, tak jsem mu na rovinu řekl, že pokud je to nějaká levárna, tak mě má očekávat u svých dveří s pochodní, že mu zajistím žhavé chvilky (ještě pořád vím, kde bydlí). On mi ale dal takové záruky, že jsem mu na to hned kývl. Přece by mi, kdyby v tom byl nějaký háček, jen tak mýrnix dýrnix nedal jako záruku svou nastávající.
Mimo těch nesmyslů s kreditkou se mě vyslýchal ohledně penzijního pojištění atd. Nicméně mě to opravdu nezajímalo, takže jsem se ctí švejkoval.
„Kdy bys chtěl jít do důchodu?“
„Až nebudu schopný pracovat.“
„Zeptám se jinak – kdy bys chtěl skončit s prací a zbytek života se bavit.“
„Má práce mě baví.“
„Aha. A kolik bys chtěl aspoň dostávat důchodu?“
„Tolik, abych bez problému vyžil.“
„Hmm… Tady je graf výnosů penzijního pojištění. Který z nich se ti líbí víc?“
„Ten spodní – ten horní je totiž čerchovaný, takže není spojitý.“
„To jsem si na sebe teda upletl bič…“

Původně jsem chtěl jít dneska brzo spát, ale pak jsem v autobuse jsem potkal číšnici, která mě z dálky uctivě zdravila, takže půjdu na jedno.

18.5.2012
Milý deníčku. Včera kolem jedné hodiny se z vedlejší kanceláře ozval nestvůrný výkřik. Šel jsem se podívat, co se děje, avšak z kanceláře webařů jsem byl vykázán s tím, že se nemám starat a mám si jít pracovat na svém. Až dnes jsem se dozvěděl, že jeden z kolegů ve vedlejší kanceláři je „Čechoslovák“ a onen řev byl projevem radosti nad vsítěným pukem v kanadské brance z hokejky Šatanovy.

Dnešní večer jsem chtěl strávit doma v klidném úzkém kruhu rodinném, nicméně osud, tedy Timur, měl pro mě jiné plány. Dopoledne mi napsal, jestli bych nešel na oslavu jeho narozenin.

Myslím, že letos byl Timur z mých dárků velice nadšen. Minimálně z propagačního/propagandistického kalendáře nizozemských SS. A knížka o vojenských raketách (kde jsou rakety tak dopodrobna popsány, že si je snad člověk může postavit sám z toho, co najde doma) jeho oči také naplnila jasem ne nepodobným tomu, který dnes vídáváme už jen u malých dětí u vánočního stromku.

V úterý jsem o Spolužákovi vyprávěl a následně došlo k hlasování. Výsledky ještě nejsou oficiálně sečteny, ale zdá se, že minimálně dvoutřetinovou většinou byla schválena rezoluce (kterou potom Spolužák kontrasignoval), že Spolužák je, cituji: „Buzna a všech bukvic král“. Spolužák poté podal pozměňovací návrh, že je, cituji: „Buzna a všech bukvic císař“. Návrh později podepřel významnými dotyky, když jsme se po oslavě vydali pěšky do Poruby. Ještě že se tentokrát nedobýval pod mé prádlo.

Spolužák se konečně rozhoupal, a 16. července se definitivně stane ženáčem. Poněkud mě zklamalo jeho rozhodnutí za svědka nemít spolehlivého LAIVa ale známé lumpačisko Timura, který je schopný v části „… řekněte to teď nebo mlčte navždy“ přihlásit se o slovo a začít před svatebčany promítat Spolužákovy pofidérní fotky. (Alespoň jsem nedopadl jako Johny, který má výslovný zákaz vstupu na obřad i na veselku.)
Je to jeho věc – dospělý i svéprávný je. Na jeho rozhodnutí oženit se, jsem reagoval slovy: „Jak myslíš… Ale kdyby sis za nějakou dobu uvědomil, že v tomhle manželství nejsi šťastný, že to nebylo správné rozhodnutí a tak podobně, tak věz… Že to je jen a jen tvoje blbost; můžeš si za to sám, u mě pomoc nehledej…!“ (Možná jsem to řekl trochu jinak, ale myslím, že jsem to gró vystihl.)
Přemýšlel jsem, co dát Spolužákovi jako svatební dar. Napadlo mě dát mu sadu demižonů a bublátek, kdyby přišel na to, že ho to manželství zas tak nebere. Timur tvrdí, že to není dobrý nápad. Takže… Nějaké návrhy?

V Johnyho firmě se rozhodli řešit problém s nízkou výkonností tím, že najali nové lidi. A výkonnost se ještě snížila, jelikož někdo ty nováčky musel zaučit, a tak neměl čas na vlastní práci. Tuto situaci prý řešili tak, že najali další lidi, takže se prý nastala situace, kdy ještě ne zcela zaučený nováček musel začít zaučovat nováčky.
Jeho firma taky začala fušovat do výroby papíru ve Finsku a Johny pro to dělá software, který už má v základním kódu dané šizení výrobku. Timur doporučuje udělat si opravdu veliké zásoby papíru. Naštěstí produkce finského metalu tímto není nijak ohrožena.

Timur a Spolužák se shodli na tom, že jim na malých čundrech chybím – jednoho dne prý ve výškovém táboře skuhrali: „Kdyby tady byl LAIV, tak tu nejsme. Kdyby tu byl, tak jsme tu byli před třemi dny!“. Oni mě snad začnou milovat a postrádat za to, že jim dělám (ne)vědomky zlo – když shrnu poslední čundr, tak jsem je vlastně donutil brodit se kravinci a močůvkou, kterou měli někteří do půlky lýtek, pak jsem jim do genitálií pouštěl elektrický proud, a nakonec jsem je donutil ujít za den něco přes 30km, a to všechno jen na 2 piva.
Také z nich vylezly další podrobnosti ohledně výstupu na Králický Sněžník. Spolužák se tam vydrápal a cítil se jako král světa. Jeho radost brzy vzala za své, protože se zanedlouho na vrchol vydrápal i slepý důchodce.

Timur chápe, proč lidé, jakmile mě uvidí, ihned přejdou na druhou stranu silnice. Mají prý větší šanci přežít střet s autem než střet s LAIVem.

Johny, řečený „Lev salónů“, se zase jednou ukázal jako nepřizpůsobivý, byl drzý na paní číšnici takovým způsobem, že má teď zákaz chodit do nástupce hospody „U závodníka“, vlastně teď „Na kopečku“ (a navíc málem dostal od štamgasta do zubů). Možná, že je lepším programátorem, když požije, ale jeho už tak chabé social skills jsou s přibývajícím alkoholem rapidně dolů.
Ovšem musím se ho na druhou stranu zastat, protože ho k tomu vydráždil zlý Spolužák.

Domů jsem šel nakonec zase pěšky, jako obvykle přes les mezi Porubou a Děhylovem. Všechny fámy byly přehnané a liché – v tomto lese Jewpacabra NEŽIJE!

20.5.2012
Milý deníčku. Dnes jsem shodil svou pěstěnou bradku. Následně jsem se kritickým okem podíval do zrcadla na výsledek… A začal si zakládat na další.

1.5.2012
Milý deníčku. Když jsem se koukal na jeden seriál, zamyslel jsem se, a položil si jednu zásadní otázku: Kam přijdou všichni programátoři, až umřou? Budou dealokováni? Znovu spuštěni? Do křemíkového nebe? Do Velké servrovny? Nebo přímo do trůnní místnosti, kde usednou po boku svatého tučňáka Tuxe?

Zjistil jsem, že kamarádka je v očekávání, dokonce dvojnásobném – jen pro jistotu bych chtěl do záznamu uvést, že já v tom prsty nemám. Ani nic jiného.

2.5.2012
Milý deníčku. Šéfa ve čtvrtek v noci probudil telefonát z dispečingu – prý se na chvíli spustil alarm, takže jestli náhodou není v kanceláři ještě nějaký pracovník. Šéf se podíval na hodiny, ze kterých na něj mžouralo už páteční datum, a odpověděl, že o tom vážně pochybuje. Tak se chvíli ještě bavili, až se dohodli, že tam pošlou pracovníka bezpečnosti. Šéf si zatím pustil Simpsonovy. Za nějakou dobu mu volali z dispečingu, že prý už pracovník je tam, ale že prý nevidí vevnitř žádnou aktivitu. Tak šéf doporučil, aby obešel budovu a podíval se, jestli tam nejsou otevřená nebo dokonce rozbitá okna, a pokračoval ve sledování Simpsonů.
Ještě se ani nedodíval na díl, a už mu volal přímo ten bezpečák – okna prý jsou v pořádku, ale jsou tu otevřené dveře. Šéf mu doporučil, aby se šel podívat dovnitř. Z bezpečáka vyletělo rychlostí blesku: „Ježišmarja, ne, já tam nejdu, já se bojím, co když tam na mě někdo čeká?!“.
Šéf se krátce zamyslel nad tím, co vlastně v tom případě dělá v bezpečnostní agentuře; ze zamyšlení ho bezpečák přerušil otázkou, co tedy má dělat. Noc pomalu přecházela do své druhé poloviny, tak mu šéf řekl, že on tam teď rozhodně nepojede… Ještě se zeptal, jestli jako nemá nějaké zbraně. Bezpečák zaváhal, a pak odpověděl, že „má nějaké… donucovací prostředky“, z čehož si šéf odvodil, že pistole ani taser to asi nebude. Nakonec se dohodli, že si bezpečák přivolá na pomoc policii.
Šéf si pustil další díly Simpsonů, aby neusnul, protože byl zvědavý, jak tohle dopadne. Za nějakou dobu zavolal bezpečák, že situace byla zdárně vyřešena. Za asistence policie se vydal na průzkum setmělého domu – přišel na to, že nejen vstupní dveře, ale i dveře do bytu nad kancelářemi byly otevřeny. Jeho nájemník utrpěl obrovský šok, když šel za šramotem a v kuchyni nalezl policejní hlídku a bezpečáka. Z toho, co následně vykoktal, bylo jasné, že zřejmě večer zapomněl zamknout dveře a že po téhle noci už na to nikdy, ale opravdu nikdy v životě nezapomene.
Ráno, když kolegové přišli do práce, zjistili, co bylo téhle příhody příčinou – v dolní kanceláři si pěstují takový malinkatý tropický prales – a jeden z exemplářů se v noci vyvrátil, čímž spustil čidlo.

Taskassigner byl ve středu zase vystresovaný (v pondělí jede na dvoudenní kongres o SAPu a ještě nemá dodělané testování), tak se mnou licitoval ohledně mého příchodu do práce (normálně chodím na šest, což on ještě spí – a on chce mít kontrolu nad naším testováním). Po nějaké době, po kterou mě častoval různými návrhy a propozicemi, jsem mu řekl, že jsem s to přijít na 7.15.
„A co takhle na 8.15?“
„Ne. Nechce se mi jít pěšky – je to přes čtyři kilometry a venku je příšerné vedro.“
„To má být vtip?“
Tak jsem mu nakonec vysvětlil, že jelikož nemám ani auto ani kolo, tak jsem odkázán na autobusy. Na chvíli mu tohle stačilo, ale za chvíli zase vytáhl do útoku: „A co Zbyněk, ten by tě nemohl odvézt?“
Po tom všem, co napsal jak mě, tak Zbyňkovi, se Zbyněk začal smát, a já měl co dělat, abych mu neodpověděl: „To nepůjde – Zbyněk se tu válí smíchy po podlaze (Rolling on the floor laughing).“
Nakonec jsem raději odpověděl, že to nepůjde, jelikož bydlí o 40 kilometrů dál a navíc jiným směrem. (Zbyněk mi ještě se slzami smíchu v očích navrhoval, abych přijel za ním, přespal u něj, a pak se s ním svezl do práce.)

Tygr dnes měla písemnou maturitu z češtiny. Jako téma si vybrala „Jak jsem se stala pověrčivou“ – vzhledem k těm všem jejím piškuntáliím se ani nedivím.
Bavili jsme se o její zítřejší písemné maturitě z angličtiny, až jsme se dostali k Churchillovu „I have nothing to offer but blood, toil, tears, and sweat“ (Nemohu vám slíbit nic než krev, dřinu, slzy a pot.) – Tygr poznamenala, že nemá, jak by to u písemné upotřebila, jedině snad ve spojitosti s žádostí o práci. A já si říkám, že tohle by asi uchazeč o práci nerad slyšel (zejména jako odpověď na otázku „kolik za to dostanu“).

3.5.2012
Milý deníčku. Večer mi volal táta: „Kde jsi?“
„Jdu do bytu, byl jsem si nakoupit.“
„Jídlo?“
„Ne, Fernet.“ – setkám se se Spolubydlícím a přece nepřijedu s prázdnou… (A Fernet je taková klasika, která neurazí.)

4.5.2012
Milý deníčku. Dnes mi SAP napsal opravdu komickou chybovou hlášku: „není dovolen. není dovolen. není dovolen. dovolen. dovolen. dovolen!“

Jako už tradičně touto dobou jsem vyrazil na celostátní setkání, tentokrát, což mi nebudeš věřit, milý deníčku, do lesa Řáholce (No dobře, přímo ne, ale celá akce měla k Rumcajsovi blízko. Málem došlo i na Fanánkův Kampf im Wald Rzaholetz.). Už v půli cesty mi volal Spolubydlící, nemoha se mě dočkat, kdy už přijedu. Jako obvykle jsem bydlel s ním, tentokrát naštěstí neměl pokoj pouze manželskou postel. (Skutečnost, že jsem na skoro každém setkání se Spolubydlícím, je zřejmě známkou toho, že i ve mě je trocha masochismu.)
Ubytovna byla vcelku ucházející, ovšem měla pár much – jednak navzdory mnohým ujištěním nebyly chatky ani omylem vytápěné (Říkal jsem si, když píšou „nemusíte mít strach, chatky jsou vytápěné“, tak že nemusím mít strach, že chatky jsou vytápěné – nebylo tomu tak – jednou jedinkrát jsem se zpronevěřil pravidlu „spíš v chatce, vem si spacák“ a takhle se mi to vymstilo.) a druhak navzdory všem heslům, která měli vyvěšeny kolem výdejny stravy a baru, se zaměstnanci ochotou rozhodně neroztrhli.

Spolubydlícímu byly v šestnácti letech diagnostikovány problémy s ledvinami. Doktor si zavolal rodiče a povídá jim: „Podívejte se, máme dvě možnosti: Buďto vašemu synovi předepíšu kupu prášků cca za 4.000,- měsíčně, a nebo třikrát denně před každým jídlem dostane třetinku plzeňského piva.“
Po zralém zvážení (které trvalo ne déle než než odmlčení) se jeho rodiče rozhodli pro pivo. Jediná nevýhoda, kterou toto řešení neslo, bylo, že od dob Kabátů a jejich Žízně už pivo nehradí pojišťovna ani se nedává na recept.

Spolubydlící by rád pokračoval ve studiu svého oboru – Manažerství v Informatice. Zamyslel jsem se, co by tak s takovou kvalifikací mohl dělat a jak ho znám, tak to dopadne asi takto: „… Dnes začneme dělat na novém projektu; ty uděláš tohle, ty tohle, ty tohle a já jdu na kafe.“ Vlastně v jeho případě na pivo.

5.5.2012
Milý deníčku. Jeli jsme se podívat na obrácené zvony v Rovensku pod Troskami – zvony samotné nebyly nic zvláštního – prostě domorodcům bylo kdysi po vzpouře zakázáno vyzvánět standardním způsobem, tak si pomohli tím, že je po každém vyzvánění obrátili vzhůru nohama. Někteří návštěvníci (němečtí turisté v důchodu) vyjádřili zklamání, že se teď nevyzvání – ovšem zvony vydávají prý až 150 dB, takže já tomu byl naopak celkem rád.
Větším zážitkem byla návštěva místní hospody na náměstí, kde jsme u kulečníkového stolu našli na zdi kulečníkovou lampou polozakrytý reliéf upozorňující, že tu Svatopluk Čech rok bydlel (a na druhé straně hospody měli asi dvoumetrový, nádherně děsivý obraz opilce – lituju, že jsem si ho nevyfotil).
Pak jsme se vypravili na nedalekou rozhlednu (řidič se trošku ztratil a nechtěl před námi ztratit tvář, tak prohlásil, že nás tam bere, abychom se podívali na krásy kraje; my však věděli své). Na rozhledně jsme potkali jednu příjemnou fotografku – mnoho nechybělo a Spolubydlící by šel do pokleku metr od ní a fotil svým überfoťákem její pozadí. Takto jen pořídil zhruba stejné množství jejich fotek jako onehdy Timur, když fotil na Rychlebách hlemýždě (jednoho).
Následně řidič konečně našel směr a mohli jsme pokračovat do Votrubcova lomu, kde nám majitel vyprávěl jeho pohnutou historii a jak na něj dostal dotace, a pak nás do něj pustil, abychom si zkusili natěžit nějaké polodrahokamy. Všichni jsme si to užívali – když už nic jiného, tak kde jinde může člověk beztrestně do něčeho mlátit kladivem? Jeden známý ze Lvova se ukázal jako velmi odvážný a nebo velmi nerozvážný – ačkoliv už mu pomalu táhne na padesát, tak v oblekových kalhotách a nazouvacích sandálech jal vylézat na stěnu lomu.
Když už jsme seznali, že jsme si nakutali dost polodrahokamů, abychom už nemuseli do konce života na práci ani sáhnout (no… skoro), jsme se vypravili na zpáteční cestu. Po návratu do ubytovny organizátoři vyhlásili „celotáborovou“ hru – rozdali každému účastníku lísteček se jménem jeho oběti a kulišárnu, kterou mu má provést, čímž se na setkání vkradla paranoia takových rozměrů, až se někteří účastníci před východem z pokoje rozhlédli na obě strany chodby, jestli jim tam nehrozí nějaké nebezpečí.

6.5.2012
Milý deníčku. Člověk by nevěřil, jakou radost může způsobit prosté zatloukání hřebíků – a kolik lidí se takové soutěže může zúčastnit (téměř 64 – takové kulaté číslo).

Při tradiční „bojovce“ jsme se dostali až pod Trosky – šli bychom se tam podívat, ale naše družstvo odcházelo z organizačních důvodů jako poslední, takže bychom už nemuseli dojít na přednášku o Krav Maga. Po cestě jsme navštívili hospodu u Vidláka, a později narazili na zajímavý rozcestník – jedna šipka byla nadepsána „do polí“ a druhá „do nikam“.

Přednáška o Krav Maga byla jistě inspirující (zejména pro Spolubydlícího), ovšem na praktickou přednášku jsem nešel (stačí mi to, co na mě zkouší Spolubydlící), tak jsem si raději poskládal z konvexních desetihraných dílků z jedné deskové hry mandalovitý obrázek s vysokým stupněm symetrie.
Přednášející nám také řekl, že po obraně, když útočníka složíte na zem, tak nejlepší je utéct – ušetříte si tím problémy spojené s vyšetřováním a navíc je tu riziko, že by nebyl až tak úplně složený. Doporučují to i soudci a déle sloužící policejní důstojníci, ale na kameru to neřeknou ani omylem.

Jeden známý byl kdysi na čundru v západních Čechách. Trochu (trochu víc) to přehnal s pitím, pak se nepohodl s hospodským a odešel na hřbitov, kde se natáhl mezi hroby. Ráno, nebo spíš kolem poledne se probral, uviděl, že nedaleko jsou lidi a, doufaje, že ho tam nikdo neviděl, se ze hřbitova vytratil. Pak se doplížil do hospody na něco málo k jídlu a pití. Hospodský ho spatřil a uvítal jej slovy: „Á, hrobař…!“ – jak vidno, někdo už šířil jeho slávu.

7.5.2012
Milý deníčku. Jeli jsme se podívat do Liberce do dopravního podniku. Prohlídka proběhla úspěšně (mezi námi byl jen naštěstí jediný šotouš, takže se ani moc neprotáhla), a pak jsme se projeli historickou tramvají. V oné tramvaji byla i konduktorka (organizátora výpravy). Když mi chtěla označit vstupenku kleštěmi, prohlásil jsem, že nemám lístek, tak ať mě štípne do ucha nebo do zadku. Nakonec jsem raději vstupenku předložil.
Celá ukázková trasa proběhla jinak bez výjimečných událostí – jen předseda se za jízdy vykláněl nejen z oken, ale i ze dveří (i se svou ratolestí, což jeho manželka raději neviděla). Reagoval jsem na to tím, že jsem rozhrnul posuvné dveře a na předsedu jsem vyhrkl „Pericoloso sporgersi – Nevyklánějte se za jízdy z okem!“
Některé účastnice byly na exkurzi dopraveny policejní eskortou. Ne, že by něco provedly, spíš se v Liberci nedokázaly zorientovat, tak když uviděly policistu, jak vybírá pokuty, hned u něj zastavily a ptaly se ho na cestu. Chvíli jim ji vysvětloval, ale když se setkal s nepochopením, rozhodl se, že je tam raději odvede, čímž naplnil policejní heslo „Pomáhat a chránit“ – pomáhal jim a chránil Liberec.

Odpoledne nás čekala návštěva výletního areálu v Pěnčíně, kde se ukázalo, že dobrého člověka pozná nejen pes, ale i kozy, kozli, slepice, husy a pávi, takže Spolubydlící nemohl nafotit snad ani jednu slušnou fotku, kde by mu zvířata neukazovala zadek, neutíkala před ním nebo se na něj nepokoušela zaútočit. Za to se mnou ochotně pózoval i kozel.

Onen známý ze Lvova, tehdy šesnácti- nebo sedmnáctiletý, se na začátku osmdesátých let přihnal k odvodové komisi a pln mladického elánu (a pod vlivem propagandistických pořadů o tom, jak je v armádě fajn) jim začal vyprávět, jak támhle skáče z padáku, támhle cvičí bojová umění a kdesi cosi a že chce do armády a jít bojovat za matičku Rus do Afghánistánu. Postarší voják, který už měl své zkušenosti, si vyžádal jeho přihlášku a po jeho odchodu ji založil do svého stolu velmi velmi hluboko. Do dnes si za to známý blahopřeje.
Pak přišel čas, kdy opravdu musel do armády a se svými schopnostmi to dotáhl až do sovětské námořní pěchoty. Tam zjistil, že je to něco úplně jiného, než co vyprávěli v televizi; hlavně tedy potom, co jeden z šikanovaných vojáků přišel za svými utlačovateli s odjištěným granátem a všechny tak vyhodil do vzduchu a nebo potom, co v rámci šikany byl jeden z nováčků vyhozen z lodi někde uprostřed Černého moře. Nakonec to ve zdraví přežil.

Večer nás Spolubydlící nahnal do soutěže – hádání metalových a rockových kapel. Jelikož jsem byl (trpícím) účastníkem opravování, tak mohu bezpečně říci, že někteří soutěž sabotovali. Někteří tak (ne)kreativním způsobem, až prohlásili Palo Haberu a Team za Portugalské Blackmetalisty.

9.5.2012
Milý deníčku. Dnes kolega ocenil druhého kolegu, že to v pondělí v práci vydržel – koupil mu za sladkou odměnu s hračkou uvnitř – kindervajíčko. Říkám si, za jak dlouho na něj aplikuje všechny poznatky doktora Pavlova a vycvičí si ho.
Součástí kindervajíčka byl i Spirograf. S kolegou pak nebyla nijak velká řeč, pořád si jen kreslil a kreslil.

Dnes přijel taskassigner zpátky z kongresu a německým kolegům vyprávěl, co se tam všechno událo. Což ve výsledku znamenalo, že práce v české odbočce se na nějakou dobu zastavila, protože nás sveřepě ignoroval – neodpovídal na maily, IM zprávy a telefonáty, a tak nepřiděloval žádné úkoly.

Britka se nechala přejmenovat, její jméno nyní obsahuje 161 slov. Chtěl bych vidět, jak se podepisuje… Nebo aspoň její občanku (či co místo ní v UK mají).

Jak jsem se dozvěděl, tak sestřenkám B se velmi líbila Princezna Fantagiro (jak jsou občas rozjívené, tak tak u ní byly ticho jak pěny a dvě hodiny o nich nikdo nevěděl), kterou jsem mámě pořídil k vánocům. Měla velký úspěch, tak strýc B musí onu kolekci neprodleně sehnat.

10.5.2012
Milý deníčku. Zjistil jsem, že kolega je včelař. Což vysvětluje, proč je poslední dobou tak napuchlý a flekatý.

Wolfenstein 3D online – legenda se stává webovkou.

11.5.2012
Milý deníčku. Na oddělení se budou nabírat nové síly. Šéf za mnou přišel s životopisem jednoho z kandidátů (protože chodil na tu samou školu) a ptal se mě, jestli ho neznám. Povídám mu: „že bych ho poznal takhle od pohledu, to se říct nedá, ovšem nemůžu říct, že mi ten obličej nikoho nepřipomíná.“
„Když odfiltruju všechny ty zápory, znamená to, že jsi ho možná někdy viděl, že?“
„Ano.“ (A už už jsem chtěl dodat: „Ale 50$ by mi osvěžilo paměť.“)

V kanceláři bylo hrozné horko, tak jsme se na návrh kolegy rozhodli použít erární větráky. Jeden byl uskladněn hned vedle mě, takže jsem si postavil na dosah ruky, namířil na sebe, zapl a odpověděl kolegovi, že to byl dobrý nápad. Pak jsem si řekl, že nebudu soukromničit a tak ho namířil i na další kolegy. Za chvíli se jeden z nich na mě otočil s prosbou, abych to dal jinam – kdo ví proč, pěšinku jsem mu na jeho olysalé hlavě rozcuchat nemohl.

12.5.2012
Milý deníčku. Táta byl někdy v poslední době s kamarády na Bazalech v Baníkovském kotli. Obecenstvo se konečně uklidnilo, když tu táta vyskočil a zakřičel: „SPARTA!!!“.
Kamarád ho strhl: „Ty vole, neblbni, nechcu dostat přes držku od vlastních!“

Globální oteplení před 150 milióny let způsobila plynatost dinosaurů. A že prý krávy nejsou nevinně v tomhle současném…

13.5.2012
Milý deníčku. Přišel svátek matek. A já si lámal hlavu, co dát jako dar. Nakonec, vzav si příklad z Rychlonožky, zapletl jsem si do vousů mašle a pentle a při „ceremoniálu“ prohlásil: „Mě nenapadlo nic originálního, tak jsem se alespoň takhle svátečně ozdobil.“
Babi, zalykajíc se smíchy, si vzpomněla, že když chodívali na jarmark, tak takhle zdobívali kozla.

23.4.2012
Milý deníčku. Dnes jsme v rámci jednoho úkolu dostali soubor s přihlašovacími jmény a hesly uživatelů naší německé filiálky. Když nám byl zadáván úkol, zadávající nám kladl na srdce, že seznam je přísně tajný. Odpověděl jsem: „Chápu. Takže na ulož.to to nebude dneska hned po práci, ale až k večeru.“

24.4.2012
Milý deníčku. Dnes za mnou přišla uklízečka: „Nechcete utřít…? Stůl?“
Jelikož jsem měl ještě dost práce, odpověděl jsem, že ne. Ona se ale nenechala odbýt a žadonila a žadonila, až jsem se nechal ukecat: „Víte co? Utřete mi stůl v pondělí, to tu nebudu.“
Paní uklízečka, přemýšlejíc, se na mě podívala: „To je po neděli, že?“
Já jen pozvedl obočí: „Nevím, jak tady, ale u nás to tak vesměs bývá…“

K obědu mi na pracoviště dovezli uzené maso s šouletem; jenže bez uzeného masa. Otevřel jsem dózu, rozhlédl se jejím vnitřkem a maso nenašel. Trochu nedůvěřivě jsem pošťoural šoulet, jestli maso čistě nááhodou není schované pod ním, což se ovšem nestalo. Nafotil jsem tedy situaci a poslal fotku na personální oddělení. Za nějakou dobu mi od společnosti, která nám zajišťuje obědy přišla omluva a oznámení o stornování platby za šoulet. Další den mi jako kompenzace přišel k obědu ještě pomeranč.

Obří kocour váží ve dvou letech 18 kilogramů. Jaká je jateční hmotnost u kocourů?

Tygr dneska měla praktickou maturitu. Tak jsem jí přál hodně zdaru slovy: „Držím ti palce. Držel bych je i na nohách, ale v kanceláři nesmím chodit naboso.“
O svých pocitech mi řekla, že prý je nervózní jako pes. Zajímalo by mě jak tygr může být nervózní jak pes.

Timur, Spolužák a kdoví kdo ještě plánují, že za mnou přijedou na přepadovku na Hanou. Klidně ať přijedou – nikdo nebude doma.
Ostatně – přeju jim v hledání mého přechodného bydliště hodně zdaru. Budou ho potřebovat – jen v naší továrně mám deset jmenovců.

25.4.2012
Milý deníčku. Dnes Němci zase vyšilovali a nahnali celé české oddělení do testování, v jehož průběhu nám můj taskassigner několikrát upřesňoval, že mu máme posílat odhalené chyby hned, jak na ně přijdeme, ve tvaru, který nám popsal v mailech, a že to všechno musí být do 12.00. Od posledního mailu (přišel kolem 10.30) se neozval – tak nevím, jestli proto, že je spokojen s výsledkem a nebo z množství chyb zkolaboval.

Po dnešním testování mě zajímá o to víc, kdo je našim softwarovým inženýrem – kolem 11. hodiny jsme se dozvěděli, že testujeme neúplný systém, že na něj musí ještě pár věcí nahrát a pár dalších naeditovat, a až pak se bude testovat.

Konečně skončilo testování (výsledkem, že je to děravé jak ementál), a já se mohl vrátit ke své rozdělané práci…
A nestačil se divit – dnes ráno mi zmizela omezení asi čtyř uživatelů. Teď jsou ti čtyři v pořádku… Zato zbytek zmizel.

Dnes jsem při večerní hygieně nahmatal na svém těle podivné boule. Když jsem je zkoumal blíže, myslel jsem na to nejhorší, ovšem po konzultaci s Wikipedií se ukázalo, že to zřejmě budou svaly. Zdá se, že ty Cerberovy cviky přece jen k něčemu jsou.

26.4.2012
Milý deníčku. Jak jsem se dozvěděl, tak kompetence softwarového inženýra jsou rozděleny mezi mého taskassignera, jeho souseda v kanceláři a jejich šéfa, přičemž není příliš ostře vyjasněné, kdo co má dělat. Podle toho to taky vypadá…

Uživatelé, které jsem testoval předevčírem, už zase v databázi jsou, a testovaní včera ráno zase nejsou – nevím, jestli ta databáze taky jede na směny… V každém případě celé tohle testování zavání pořádnou fraškou.

Zdá se, že budu muset do práce začít nosit sluneční brýle. Paní uklízečka i kolegové tlačí na to, aby se můj temný koutek odtemnil.
Všichni se mi smáli, jak jsem byl při umývání oken oslněn vniknuvším světlem a paní uklízečka, zalykajíc se smíchy, na mě: „A jak to děláte, když jdete v létě na koupaliště…?“
Já, mžouraje: „Nejdu na koupaliště.“

27.4.2012
Milý deníčku. Jelikož měl na dnešek můj taskassigner naplánovanou dovolenou, tak jsem mu včera napsal, jestli mám pokračovat v testování nebo jestli pro mě má schovaný nějaký speciální úkol… A on mi neodpověděl. Takže, pro ukrácení dlouhé chvíle, jsem nevybíral několik náhodných uživatelů k otestování, ale otestoval všechny, na které jsem narazil. Ale i tak jsem se polovinu pracovní doby vyloženě flákal.

Na pondělí jsem si vzal náhradní volno, jak nám koneckonců bylo silně doporučeno našim ředitelem. Ne všichni kolegové se řídili jeho doporučením – těmto jsem při odchodu jen popřál hodně zdaru, a ať si v pondělí dávají pozor na Němce, protože oni slaví Apríl i 30. dubna.

Nachomýtl jsem se na Májce (původně jsem chtěl jít spát, ale uslyšel jsem nějaké dunění, a tak mě napadlo, že je vlastně Májka). Potkal jsem se tam s kamarády a spolužáky ze základní školy. Ptali se mě jak se mám, co a kde dělám, tak jsem jim to řekl. Asi mě nepochopili, protože jsem se o sobě posléze dozvěděl, že dělám skladníka v Německu.

Bavil jsem se s jedním spolužákem a mezi řečí jsem se ho zeptal, jako co pracuje.
„Jsem podnikatel“, odpověděl.
„A v čem podnikáš?“
„Ve všem.“

S Májkou to jde z kopce – zábava upadá, účast také a policie na účastníky taky nedorazila.
Při cestě z Májky jsem se trošku zakecal a došel až do Ludgeřovic. Jak jsem se pak vracel domů, potkával jsem proti mě jdoucí lidi vracející se z Májky; někteří se mě ptali, odkud že to jdu. Odpověděl jsem zcela po pravdě: „Ty mi nebudeš věřit, ale z Májky.“

28.4.2012
Milý deníčku. Až mě jednou zase můj taskassigner rozčílí, řeknu mu: „Wir Pollen müssen zusamen bleiben. (My Poláci musíme držet při sobě)“. Nevím, proč tato věta Němce tak šíleně rozzuří, vím jen, že když ji onehdy děda řekl jednomu drážďanskému kavárníkovi, tak se jej kavárník pokusil umlátit nedalekým stolkem (Dokonání činu bylo zabráněno jen výkřiky dědových kolegů „Es war Spaß! Es war nur Spaß!“).

16.4.2012
Milý deníčku. Kolega neustále nadává na jídlo ze závodní jídelny, nevzpomínám si na jedinou příležitost, kdy by ho pochválil. Dnes už jsem mu musel oponovat – netvrdím, že je to kdovíjak chutné, ale za ty peníze…
Jeho manželka to s ním musí mít těžké.

S hanáckým nářečím to občas nebývá jednoduché – kolega mi řekl: „Podiv se tam na…“
Já mu pohotově odpověděl: „To není třeba, já se divím už tu.“

17.4.2012
Milý deníčku. Dnes uprostřed noci jsem se probudil se zlou předtuchou. Něco mi říkalo, že se za chvíli něco příšerného stane. A taky že ano – cca za minutu mi zavolal Spolubydlící. Ty jeho opilecké tahy už musí skončit (nebo mu někdo musí před tím zabavit telefon)!
Spolubydlící ovšem tvrdí, že v době, kterou popisuju, už tvrdě spal. Vytáčí mě, i když spí.

18.4.2012
Milý deníčku. Dnes zase spadl jeden process chain. Na tom by nebylo nic divného, kdyby všichni starší zaměstnanci neměli ani ponětí proč… Následně se dospělo k jednoduchému řešení – můžu za to já a mám to opravit.

19.4.2012
Milý deníčku. Task assigner zkouší mou trpělivost – dneska mě vyplísnil za to, že jsem udělal přesně to, co po mě chtěl, takže jsem to pak musel 4 hodiny opravovat. Jemu se člověk nezavděčí.
Jestli budou nadcházející měsíce stejné jako posledních pár dnů, tak asi brzy hrubě poruším pracovní smlouvu.

Nedávno specializovanými médii proběhla zpráva, že vedoucí pracovník Oraclu prohlásil, že vedení SAPu je na drogách. Vedení SAPu mu nezůstalo nic dlužno. Tyhle slovní přestřelky jsou prý mezi SAPem a Oraclem na denním pořádku. A co je největší sranda? Náš SAP jede na Oraclu.

Timur prý nastoupil do vězení – neuvěřím, dokud ho neuvidím ve vězeňském mundůru. A i pak budu mít pochybnosti.

20.4.2012
Milý deníčku. Dnešní den nedopadne dobře – cítím to ve větru, cítím to ve vodě, cítím to v zemi. Už od rána mě pronásledují špatná znamení: když jsem vyšel z bytu, do nosu mě udeřil zvláštní neidentifikovatelný odér; v autobuse jsem třikrát za sebou prohrál v kartách; první věc, která mě přivítala v práci, byl email od mého task assignera (což je zlé znamení samo o sobě, jen teď je to ještě horší), a prozatím poslední zlé znamení bylo, že v mé vodě na čaj se rozpustil několikaletý nános vodního kamene naší služební varné konvice.

Když mě zrovna SAP neničí svou existencí, tak mě baví – dnes jsem se musel smát, když spojnice mezi procesy se na místo úsečky svíjely a vzájemně se obtáčely jako hadi při gruppensexu.

Pan a paní domácí finišují s vymalováním mého bytu. Už jim chybí jen koupelna, kde se ze stropu odchlipuje omítka. Vždy, když se natáhnu do vany, tak se na ni zadívám a říkám si: „Spadne na mě, nespadne, spadne, nespadne, …“. Zatím nespadla.

Zjistil jsem, že 1.) tu v okolí chcíp’ pes (a pořád chodit do hospody mě nebaví), 2.) nemůžu být pořád zavřený u počítače, 3.) se mi přes kůži začínají rýsovat žebra, takže jsem Cerbera požádal o sestavu cviků, abych „tělo své potýral“. Poslal mi sestavu pro začátečníky. Já si při ní málem rozmlátil držku. Příště, až ho potkám, budu mu muset vysvětlit, co je to začátečník.

Už vím, co je ta katastrofa, před kterou mě nebe atd. varovalo – nový layout Coverových stránek.

21.4.2012
Milý deníčku. Dnes jsem si poprvé v novém bytě uvařil oběd. A musím říct, že mě to nebaví, dělat si to sám… (To zní blbě…) Lépe řečeno – nebaví mě dělat to jen pro mě. (To už snad zní líp.)
Na tento účel jsem si pořídil „Učebnici domácích nauk pro školy měšťanské“ – když se z toho naučily vařit čtrnáctileté žáby, tak proč ne já, že? Ovšem po vaření jsem shledal, že jen s učebnicí to nejde – chybí mi předepsaná praktita.

Dnes jsem se chtěl jít podívat na Bouzov, ovšem v době, kdy jsem se začal připravovat, to vypadalo na průtrž mračen (minimálně), a tak jsem se raději s obědem usídlil u notebooku. Aby bylo zákonům schválnosti učiněno za dost, chvíli po té, co odjel poslední autobus na Bouzov, se mraky rozestoupily a okolní krajina se začala koupat ve sluneční záři. No – alespoň jsem měl volné odpoledne na zotavení se z Cerberova cvičebního programu a na psychickou přípravu na jeho další část.

22.4.2012
Milý deníčku. Dnes šel Darkovičkami muzika a za nimi asi sto svátečně oděných lidí. Kdo ví proč – vždyť Hitler měl narozeniny v pátek…

9.4.2012
Milý deníčku. Co je tohle za místo? To, že je tu na Velikonoční pondělí není otevřen žádný obchod, to bych ještě pochopil, ale kterou hlavu otevřenou napadlo zavřít všechny hospody?? Ještě, že jsem se vloudil na jednu soukromou akci.
Když jsem tam vešel, jeden z hostí se na mě otočil: „Co zde pohledáváte?“. Jak mi bylo později řečeno, dopadl jsem ještě dobře – posledně prodával vstupenky na záchod.

10.4.2012
Milý deníčku. Po svátcích jsem se vrátil do práce a našel tu oddělení plné marodů – všichni si zničili záda, ať už proto, že opravovali auto, přesazovali drny nebo jiné kratochvíle. Opravdu nevím, co dělají – já v sobotu prostříhával stromy, jeden pokácel a jsem v pořádku.
Ten kolega-talent s drnem později zjistil, že si asi vyhodil ploténku – vypadal jako zosobnění lomítka. Opravdu nechápu, jak si tohle mohl z přenášení drnu uhnat. Takže jsem mu tuhle blbost dal náležitě sežrat – například jsem prohlásil, že je dobře, že nejedná se zákazníky, protože by si stěžovali, že s nimi nejedná na rovinu.

Šel jsem po Olomouci, když tu kolem mě projelo auto s periskopem. A ono to nebylo auto s periskopem, ale auto z Google Earth fotící okolí. Počítám, že za měsíc budu slavný.

11.4.2012
Milý deníčku. Kosmonauti na ISS si otevřeli palírnu skotské whisky. Má to i další výhodu – ve vesmíru se neplatí daň z alkoholu. Jen ty náklady na dopravu jsou poněkud mastnější…

Tygr se svým přítelem slaví v pátek výročí. Takže jde zítra na skleničku s kamarádkou a v pátek s jinou do kina. Mě osobně to trochu mate, ale podle ní to dává perfektní smysl. Možná jen chce svému nastávajícímu dát k výročí trošku klidu.
Ona si ho vůbec vycepovala – dělá všechny domácí práce, které Tygr nemá ráda, nebo jí nejdou, nebo hrozí, že by se jí polámaly nehty. Je prostě na dobré cestě udělat z něj stejného podpantofláka, jako ze Spolužáka udělala jeho snoubenka.

Strýc B mi dal radu, co se praní týče – na první praní mám dát všechno prádlo do pračky nerozlišeně. A na všechna další už je to jedno.

12.4.2012
Milý deníčku. Dnes když jsem nakoukl do vedlejší kanceláře, kde jsem uviděl kolegu, jak skoroleží rozvalený na židli. Jen jsem na něj hleděl, a pak se zeptal: „Ty takhle normálně sedíš, nebo tě ranila mrtvice?“. Kancelář vybuchla smíchem a já odešel dříve, než mi on stihl odpovědět.

Zjistili jsme, že máme v kanceláři závisláka – kolega to se svou chorobnou žravostí dotáhl tak daleko, že si na cukrovinky od nás půjčuje. Ve světlé chvilce nám zakázal, abychom mu půjčovali peníze, za což mu ovšem později manželka řádně vyhubovala.

Má drahá máť se dnes stala pirátem silnic, hrozbou společnosti a potenciálním vrahem maminek s kočárky, čímž se zařadila mezi spodinu společnosti a jiné vyvrhele a kriminální živly… Dala si totiž parkovací kartu tak špatně, že jí nebyla celá vidět a dostala pokutu. Naštěstí vedoucího oddělení (neúmyslně) zastrašila natolik, že jí jen domluvil.

13.4.2012
Milý deníčku. Na rozdíl od jiných pracovišť, u nás se prokletí pátku třináctého ukázalo jen v tom, že nám přivezli obědy se špatným seznamem. SAP sice byl na pokraji zhroucení, ale to on je každý den, takže nic nového.

Se smartphony to není mnohdy jednoduché – kolega měl na tom svém puštěný nějaký proces, který vytěžoval procesor na 100%. Rázem měl z telefonu instantní termofor.

14.4.2012
Milý deníčku. Dnes jsme byli s Kanem na festivalu minipivovarů. A rychle se odtamtud zdekovali, neb pivo bylo přechlazené, vůbec nepříliš chutné a navíc mě tlačilo v žaludku (jediná piva, která se dala aspoň trochu pít, byly speciál Rádia Hey a medový Quásek). Muzika hrála dobře, ovšem tak hlasitá, že by se nejlépe poslouchala u Besucha, kam jsme poté hned zapadli.
Měl s námi jít i Egrin, ale tomu se chtělo jít už v pátek, protože tam hráli divadlo. Možná bych šel taky, ale jednak jsem se chtěl po celém týdnu okoupat a druhak jsem musel ještě vyhlásit válku Bulharsku (RPG si žádá své).

Zdá se, že Kano má titul v kapse – vedoucí je z jeho práce nadšený, dělat mu oponenta si vyžádal kantor, jehož je oblíbencem, a oba zmínění kantoři zasednou v jeho zkušební komisi.

15.4.2012
Milý deníčku. Bárta potvrdil, že se poslaneckého mandátu nevzdá. Nečekal jsem nic jiného – byla by to u nás revoluce – politik, který splní slib.

Psu dědy B zplstnatěl kožich, takže jej nechal děda B ostříhat. Viděl jsem fotky a myslím si, že udělat z Lhasa Apso pudla je příšernost. Podle Timmyho výrazu na fotkách hádám, že on si to myslí taky.

Ačkoliv mám už svá léta, některé věci se nemění – na základní škole mi rodiče kontrolovali žákovskou knížku; dnes mi kontrolují výplatní pásku.

2.4.2012
Milý deníčku. Dnes jsem se pod záplavou citů a pocitů málem neudržel a práskl za sebou dveřmi, až by vylétly z pantů. Pracovník, který mi přiděluje úkoly, si na mě stěžoval, protože dělám moc rychle.

Dnes mám na oběd „Maďarský perkelt“. Jsem na to opravdu zvědav, když přihlédnu k tomu, že „perkele“ znamená v dalším ugrofinském jazyce, finštině, „Sakra!“.

Tak už vím, proč má perkelt své jméno. Jen jsem na něj pohlédl, zvolal jsem: „Perkele!“

Dnes jsme byli podrobeni další přednášce, tentokráte stran standardizovaných procesů v naší firmě a jejich optimalizace. Netuším, na co nám to bylo dobré, když stejně musíme dělat jen a jen to, co nám přikáží Němci.

4.4.2012
Milý deníčku. Kolega si o víkendu namohl při štípání dřeva záda a teď nám tu útrpně sténá… To je ale divadlo – musím ho někdy vzít na Prajzskou, takhle jsem nevyváděl, ani když mě vzali přes záda bitevní sekyrou.

Dnes jsem byl na vstupním školení. Víceméně vše, co nám tam říkali, jsem se už za ty dva měsíce stihl naučit nebo si zjistit sám. Ovšem prohlídka továrny byla opravdu hezká. A v laboratoři nám ukázali pravou a nefalšovanou certifikovanou normovanou špínu (Kýbl s etiketou „Normenschmutzig“ byl k nezapomenutí.). Což samozřejmě také sklidilo značný ohlas. Je navíc velká sranda tu špínu nakupovat – výrobce ji prodává na metráky a v laboratoři využijí maximálně 10 litrů za 2-3 roky.

Kamarád-politolog komentoval současnou politickou situaci: „Já mám podezření, že VV jsou spolek profesionálních komiků… Dokázat udělat frašku i z tak prostého aktu demise, to se jen tak nevidí Ale hlavně pobavil Kalousek: ‘Někdo jsme tvrdší hráč, někdo ne, ale hrajeme na hřišti, jenže VV vůbec neví, kde to hřiště je’… Zkrátka slovy Járy Cimrmana – VV dosáhly prvního outu v historii české politiky“

5.4.2012
Milý deníčku. Dnes ráno jsem jako obvykle přišel do autobusu, ukázal řidiči měsíčník, sedl si, dojel do práce… Až v kanceláři jsem si uvědomil, že mi měsíčník včera propadl.

Kolega dnes přišel do práce bez čipové karty. Normálně ji nosí v peněžence, kterou ovšem taky postrádal. Za pár hodin mu volal kamarád, že si omylem vzal jeho peněženku. To jsou mi kamarádi.

Dnes bylo na nohou celé oddělení v obou státech, vládl chaos a panika, protože přes noc spadly 3 process chainy (první odhady, které šířil můj přidělovatel úkolů-panikář, tvrdily že všechny). Po několika hodinách hektického hledání a opravování chyb jsme se dozvěděli, že mě a jednomu německému kolegovi byla přidělena práce nad tou samou částí systému, takže jsme si navzájem přepisovali objekty a vůbec dělali nechtěně naschvály. Navíc jsem se dozvěděl, že práce, se kterou jsem se mořil poslední dva týdny, byla z podstatné části zbytečná a mám ji odstranit… Pověstná německá preciznost je jen stereotypní předsudek.
A musím si zjistit jméno našeho softwarového inženýra. Přidám si ho na seznam lidí, kteří mě serou.

Po práci jsem se stavil do podnikové prodejny Loštické syrečkárny. Přišel jsem k paní prodavačce: „Tohle bude trochu na dlouho – máte na mě chvilku?“
Ona že prý ano, takže jsme se do toho pustili. Já chvíli studoval nabídku, a pak jsem začal chodit kolem pultu: „Takže tohle, tohle, tohle, tohle, tohle šestkrát a tohle od každého druhu jedno.“
Proč jsem jich kupoval tolik? Inu – máma chtěla syrečky, prastrýc chtěl syrečky a táta chtěl skútr (při nákupu nad 500,- se člověk dostane do slosování).

6.4.2012
Milý deníčku. Dneska byla v práci taková krásná pohoda (alespoň ve srovnání s ostatními dny) – Němci měli státní svátek, takže nám nekafrali do práce.

Sestra dostala darem bezalkoholové víno (+-0,5%). Chutná to jako nakyslý džus. Ledviny by mi odešly dříve, než bych se z něj dostal do nálady. Ještě že mám zásoby jablečného z minulého roku.

Lidstvo míří ke kolapsu v roce 2030, potvrzuje se dávná studie. Lidstvo musí expandovat do vesmíru nebo se umírnit ve svých potřebách… Takže expandovat – žádné zastavení růstu, či pokles počtu obyvatel ani jejich uskromnění se očekávat nedá.

Při sledování jednoho „dokumentu“ jsem se musel velmi smát – nejen nad bujnou (až divokou) obrazotvorností autorů, ale i nad pojmenování „Amerického brouka“ v Polsku: „Diwerzant kolorowy“.
Já na ten seriál vlastně koukám jen proto, abych viděl, jak daleko je ještě autor ve vycucávání z prstu schopen zajít. Nicméně na díly o Česko-Slovenské válce a Moravské nezávislosti se vyloženě těším – to se zase jednou nasměju.

7.4.2012
Milý deníčku. Kano začal šířit dezinformaci, že pracuji v Rakousku. A řekl bych, že se mu to daří – poslední dobou mi chodí hodně spamů, jestli bych se nechtěl seznámit s dívkami z Vídně.
Před tím to zkoušel s Německem, ale nepovedlo se – chtěl po mě nějaké fotky, které by mu v tom pomohly, ale já tam žádné nepořizoval – tudíž žádný „LAIV a Brandenburská brána„, „LAIV a Hnědý dům„, „LAIV a Bürgerbräukeller„ani „LAIV vykopáván z Krupp Essen“ se nekoná.

Vznik náboženství podle Dawkinse. Když jsem ve své RSS čtečce nalezl tento článek, v rámci procvičování mých šedých buněk mozkových jsem se zamyslel nad možnými způsoby vzniku náboženství – napadly mě tyto: 1.) Způsob, jak „donutit“ lidi, aby spolu dokázali nějak žít a nezabíjeli se na potkání, 2.) Nástroj jak lidem vnutit vlastní vůli, 3.) „Chyba při přepisu“ – ústní tradicí se skutečné události obohacovaly a přikrášlovaly, až z nich vznikly mýty a báje a 4.) Příznak mentální inkompetence „proroka“ – člověk začal „slyšet“ hlasy, které mu přikazovaly to a ono a vůbec ho nenapadlo, že by mohl být nemocný.
V praxi nejspíš kombinací více nebo všech bodů. Dám příklad, jak by to mohlo být: v Mezopotámii kdysi kdosi zabil nějakého velikého rozzuřeného býka. Lidé si tenhle příběh předávali ústně, přidávali si k němu detaily, rozšiřovali ho a obohacovali jej o další části, až vznikla ranná verze Eposu o Gilgamešovi. Místní vládce si řekl, proč toho nevyužít, prohlásil Gilgameše za poloboha (resp. boha ze dvou třetin) a sebe pak za jeho nástupce, nad kterým tento rek drží svou ochrannou ruku, takže není radno proti cokoli kout a piklit.

8.4.2012
Milý deníčku. Manažer na párty BlackBerry zabil experta na telekomunikace rozbitou lahví. Je to tragedie. Ovšem pokud měl dotyčný manažer trochu připito a dotyčný expert byl alespoň částečně zodpovědný za poslední „úspěchy“ BlackBerry, tak se tomu ani moc nedivím.

26.3.2012
Milý deníčku. Po dvou měsících ve firmě jsem to dotáhl na zástupce zástupce… Bohužel jen obsluhy rádia.

Když jsem šel kolem kolegova stolu, uviděl jsem na něm učebnici němčiny jménem Unternehmen Deutsch. Říkám si, jestli to nemá něco společného s Unternehmen Barbarossa.

Jeden z německých kolegů pořád nutil jednoho českého kolegu, aby zůstal 7. května v práci od rána do večera. Nakonec se kolega neudržel a řekl, že nemůže, že se bude připravovat na oslavy dne vítězství nad německým fašismem.

Jsem už příliš informatikem. Když jsem tátovi říkal, co jsem dělal v práci, jen na mě nechápavě zíral. Myslím, že není daleko doba, kdy bude na otázku stran mého zaměstnání říkat: „Dělá do počítačů“.

27.3.2012
Milý deníčku. Dnes jsem byl na asi hodinové schůzi ohledně budoucnosti IT oddělení v naší firmě po celém světě. Nejvíc mi uvízlo v paměti asi to, že máme koncepci, která se ovšem může do tři roků ukázat naprosto a úplně nesmyslná.

Šéf se mě ptal, jestli ještě pořád chodím do práce pěšky, nebo jestli jezdím autobusem. Odpověděl jsem, že jezdím autobusem, protože jsem líný vstávat o čtvrt hodiny dříve. Touto odpovědí jsem jej, domácího povaleče (kterého musí do práce vyhánět manželka), odrovnal.

V nedaleké hospodě jsem se zřejmě stal štamgastem. On to taky nebyl žádný problém – mezi sedmou a osmou hodinou večerní jsem tam sám.

28.3.2012
Milý deníčku. Kolega si dnes do práce přinesl do práce elektronickou cigaretu ovšem s baterkou z tržiště. Trochu se obávám chvíle, kdy ty ultrakvalitní baterky dojdou a on bude muset pokuřovat svou elektronickou cigaretu s adapterem.
Když si kolega poprvé „zapálil“ na pracovišti a vyfoukl dým, hra světla a stínu způsobila, že to vypadalo, jako by měl notebook v plamenech. Lituju, že jsem nestihl vytáhnout foťák, protože z téhle fotky by kolegové na helpline asi zešíleli.

Dnes jsem se po práci šel jednak projít a vyvětrat, protože nemůžu být pořád schovaný za počítačem, a druhak projít a vyvětrat, jinak bych všechny v kancu brzo vyzabíjel. Trasa procházky byla vybrána uvážlivě s přihlédnutím ke strategické situaci, tj. kdyby se mi něco náhodou stalo, abych se mohl k autobusu po Maresjevově stylu celkem rychle doplazit. Navíc to byla jen taková decentní procházka – 12-15 kilometrů. Nejdřív jsem šel přes Žádlovice, kde jsem se podíval na zámeček, toho času okupovaný místním jezdeckým klubem, následně Líšnicí se svým hrádkem a hradištěm. Obé mě poněkud zklamalo – hrádek byl bohužel ještě ubožejší, než hrádek v Závadě, tj. jen díra v zemi – bez popisky, a hradiště – to tam pro jistotu nebylo vůbec (nebo jsem ho v té remízce nenašel). Odtamtud jsem slezl do Vyšehorek, kde byl celkem hezký roubený kostelík (Timurovi by se líbil… V každém případě by tam zcela jistě udělal nejméně sto desetimegabajtových fotek.). A odtamtud do Mohelnice svlažit hrdlo (Nechtěl jsem riskovat v okolních zapadlých vesnicích, že mě chytne slina – těžko bych se pak dostával na byt – z Mohelnice je přece jen jednodušší dostat se kamkoliv.). Kdo ví, kam půjdu příště.

29.3.2012
Milý deníčku. Kolega se po jednom dni dovolené vrátil do práce a chlubil se tím, že spal 24 hodin, což mi vřele doporučoval. Tohle není pro mě, nejpozději po 8 hodinách mě to totiž přestane bavit.

Dnes mi přišel mail, že se mám zúčastnit školení nových zaměstnanců. To brzo – dva měsíce po nástupu.

Západní Haná je vůbec divný kraj – v cukrárně (a jen v cukrárně) se tu dají koupit hamburgery.

Kamarádka se mě ptala, proč jsem se vlastně se svou hlavou stal informatikem. Odpověděl jsem, že býti informatikem má četné výhody z toho vyplývající: právo nosit fešnou flanelovou košili jako odznak stavu, právo být neustále „mimo mísu“, co se společenského dění týče, a právo být hrubý na lidi, kteří mi vtrhnou kumbálu, ve kterém mám kancelář.

Neomezené volání pod 500 Kč: Z Francie se cenová válka operátorů přesunula do Polska. Škoda, že to platí jen pro volání v rámci Polska, jinak bych o koupi začal vážně uvažovat.

Budu muset se sebou něco dělat – dneska, když jsem šel z práce, potkal jsem proti mě jdoucí paní. Ta mě uviděla, rozšířily se jí zorničky, zbledla tvář a urychleně přešla na druhou stranu silnice.

Úvaha: Papír je v koncích, digitální čtečky nastupují. S Kanem jsme se shodli, že (alespoň prozatím) budeme retro.

30.3.2012
Milý deníčku. Dnes se mi stalo něco neuvěřitelného – přijel jsem z Olomouce na Svinov o asi 7-10 minut dříve, než bylo v jízdním řádu! Tuhletu konkurenci jen houšť a větší kapky!

31.3.2012
Milý deníčku. Jak jsem se dozvěděl, Atlantis se zase pokoušel rekonstruovat obraz mé sestry z odrazu v mých očích na jedné fotce. A tentokrát byl odhalení tak blízko, jako ještě nikdy předtím. ( Něco mi říká, že to není jeho spojením s von Stierlitzem a některou z tajných služeb, ve které pracuje, ale tím, že zapřáhl do služeb chtíče výpočetní výkon celé počítačové učebny, kterou má na povel.)

1.4.2012
Milý deníčku. Kolaps internetu nenastal, hackery na síti hlídal Interpol. April?

19.3.2012
Milý deníčku. V práci posloucháme rádio Čas. Hrají tam fajn vykopávky, ale na můj vkus je tam až příliš Karla Gotta. Takže za těch pár týdnů, co tu dělám, znám Trezor tam i nazpátek.

Kolega si do práce pořídil USB větráček. Jakmile ho zapojil, zjistil, že když pohne myší, větráček se přestane točit. Tak zkusil dát větráček do jiného USB. Následně zjistil, že když má zapnutý větráček, nefunguje mu myš.

Když jsem nastupoval, ptali se mě na personálním, odkud že jsem. Když jsem odpověděl, že z Hlučína, zeptali se, jestli to je na jižní Moravě. Tak tohle bych do Hanáků neřekl.

Když jsem se dneska vracel ze schůze, nastoupil jsem na nádraží do autobusu. Když jsem řidičovi řekl, že chci jet jen o jednu zastávku dále, začal řečnit, že má od vedení zakázáno takhle vozit lidi. A to jsem si myslel, že Pražáci jsou divní…

Dozvěděl jsem se, že téměř veškerá vědecká práce o popové muzice je založena na práci člověka, který pop bytostně nesnášel. Škoda, že jsem si nezapamatoval jeho jméno, ta četba by mohla být sranda.

Byl jsem pozván na sraz naturistů. S díky jsem odmítl – nepotřebuju, aby lidi koukali, jak na mě hrají svaly… Na schovávanou.

Sestra se mi revanšovala za Mezinárodní den žen a popřála mi na Josefa vše nej k Velkému dni mužů. Kéž by takových bylo více.

20.3.2012
Milý deníčku. Špičky ČSSD zamíří na návštěvu komunistické Číny. Budou se tam učit, jak zakroutit buržoazii krkem?

21.3.2012
Milý deníčku. Náklady na vaječný likér letí vzhůru, Stock už uvažuje o vlastních slepicích. A Johny má utrum.

23.3.2012
Milý deníčku. Dnes jsem měl za úkol napsat program v ABAPu na přepsání některých hodnot v autorizační tabulce na živém serveru. Říkal jsem si: „Hmm… Jedna chyba v zadávání parametrů a celá síť fabrik se může jít klouzat.“

Zmatené kazašské střelkyni zahráli omylem „hymnu“ z filmu Borat. Omylem… To známe. Vůbec bych se nedivil, kdyby v tom měl prsty Timur.

24.3.2012
Milý deníčku. Boj o moc otřásl vedením rudé Číny, spekuluje se o pokusu o puč. Ve čtvrtek tam odjeli zástupci ČSSD. Že by ČSSD měla v Číně taky nějaké to želízko v ohni?

25.3.2012
Milý deníčku. Po návratu na byt jsem shledal, že mi pan domácí zase nevymaloval pokoj, jak už mi tři týdny slibuje. Mě to ovšem až tak nevadí… Ta díra po opadané omítce není až tak velká, dá se pohodlně zakrýt peřiňákem a navíc – do doby, než budu mít vymalováno, nemusím platit vodu ani elektřinu.

12.3.2012
Milý deníčku. Vzal jsem si do práce maté. Samozřejmě jsem tím vyvolal pozdvižení – někteří si mysleli, že má kalabasa je vodní dýmka, jiní neměli šajn, ale i tak je to nenechávalo chladnými.

LSD může alkoholikům pomoci přestat pít, zjistila studie. Trochu vytloukání klínu klínem, ne?

13.3.2012
Milý deníčku. Seděl jsem v kanceláři, dělal si svoje, když tu se rozrazily dveře a kolega si to s basou piv šinul do kuchyňky. Spráskl jsem ruce a chytl jsem se za hlavu: „Jéééj! Poslat Zdeňu pro chleba…“

V pátek mi od kolegů z vedlejší kanceláře přišla pozvánka na úterý. Stálo v ní, že prý se z důvodu oslavy narozenin bude podávat „malá svačinka“. Nic nemohlo být vzdálenějšího pravdě! Uprostřed stolu v konferenčního sále byl tác cca metr čtvereční, na němž se tyčila věž z kuřecích stehen a křídel. Panoráma doplňovaly tácky s různými masnými výrobky a zástup lahvových piv, doplněné ještě tácky s větrníky, indiány atd. Jestli já po téhle „svačince“ ještě dneska udělám něco užitečného, tak to bude malý zázrak.

Firma najala bezdomovce jako vysílače wi-fi. Doopravdy doopravdy mobilní internet.

Domy budou muset mít energetické štítky. Je to pitomost, přiznávají poslanci. Člověk si pak říká, na co je tam máme, ty naše volené zástupce (když s tím (prý) nemůžou nic udělat).

14.3.2012
Milý deníčku. Na víkend je hlášeno až 20 stupňů. Já to topení ani nemusel opravovat.

15.3.2012
Milý deníčku. Dnes jsem si, jako obvykle, ráno uvařil čaj. Za chvíli přišla paní uklízečka: „Vy jste si vařil čaj? Já jsem před půl hodinou dala do konvice prostředek na odstranění vodního kamene…“
Já vstal ze židle a v souladu s nejlepší tradicí přehrávání Williama Shatnera a Zdeňka Svěráka jsem začal s vlastní adaptací díla bratří Mrštíků: “ A mě se zdála jakási stuchlá… Na hromech vstáváme, na hromech líháme, musí to bét, Maryšo?!“
Pak jsem se z role Vávry vrátil do obyčejného informatika a zkoprnělé uklízečce vysvětlil, že tu konvici jsem si před přípravou čaje umyl.

16.3.2012
Milý deníčku. Jak jsem zjistil, dopadl jsem se svým služebním počítačem ještě dobře. Když nastupovali dva kolegové z webového oddělení, tak dostali počítače až po zkušební době. Do té doby si jen četli manuály.

Einsteinova teorie platí dál, nejrychlejší je světlo. Škoda, já se tak těšil.

Apple může ovládnout svět satelitním mobilním internetem. Na jednu stranu hezká představa celosvětového mobilního operátora, na druhou mě trochu děsí, co všechno v té chvíli už bude Apple moct.

18.3.2012
Milý deníčku. Německo volí prezidenta, zvítězí zřejmě kněz. Gott mit uns! (Na druhou stranu to zřejmě bude pokrok, oproti předcházejícímu prezidentovi.)

5.3.2012
Milý deníčku. První den v novém bytě. Byt je zařízený poněkud spartánsky (a navíc to vypadá, že si majitel dělal sám i elektriku), ale paní domácí mi slíbila, že do neděle bude všechno tip ťop. Musím to vydržet – předcházející nájemníci … ehm… nebyli příliš nápomocni své redislokaci…
Takže teď nevím, jestli si mám zpívat první noc v novém bytě nebo první noc v holobytě.

Tak… Teď, když (na nějakou dobu) bydlím ve městě… Může mi někdo objasnit, co dělat s tím množstvím volného času, který tu teď mám?

6.3.2012
Milý deníčku. Místní řidiči autobusů jsou takoví nějací apríloví. Dneska jsem přišel na autobusové nádraží, vešel do autobusu a ptám se řidiče: „Dobrý den. Jedete přes Loštice?“
„Jo, jasně, nasedněte.“
Po chvíli jsme vyjeli, vše se zdálo být v pořádku, až když jsme dojeli za dálnici, řidič odbočil doprava místo doleva. Já na to koukám a povídám si, že jsem nevěděl, že do Loštic se jezdí i takhle naokolo. Přijeli jsme do Újezdu, řidič zastavil na zastávce a já k němu přišel a zeptal se ho: „Jste si pořád jistý, že jedete na Loštice?“
Řidič se na mě vyjeveně podíval: „Vy jste chtěl na Loštice?“
„Nooo – jo.“
„Aha… To jsem se asi nějak zazdil… … Tak já vám aspoň vrátím jízdné.“
„Tak na to jsem opravdu zvědav, já mám měsíčník.“
Takže jsem se do práce parádně prošel. Ještě že mám pružnou pracovní dobu.

7.3.2012
Milý deníčku. Druhý den mám vlastní poštovní schránku a už v ní mám spam. Nemám to lehké.

Když chci večer do společnosti, musím si posloužit hospodou. V relativně nedalekém okolí je sice jedna čajovna, ale ta je spíše mateřská školka. Děti sice mám rád, ale že by se mi chtělo při četbě a popíjení čaje odhánět cizí rozjívené caparty, to se říci nedá.

8.3.2012
Milý deníčku. Přišel jsem do práce jako obvykle na šestou ranní, když tu jsem ve vedlejší kanceláři zastihl kolegu. Povídám mu: „Ahoj. Co ty tu tak brzo, úderníku?“
On se na mě podíval, něco zamumlal a odešel. Celé dopoledne chodil po kanceláři jako tělo bez duše. Až při obědě se ostatních ptal, jestli neví, co že jsem mu to říkal a jestli to není něco sprostého.

Na SAPu je zvláštní průběh některých procesů, např. u replikace. Často se mi stává, že mi proces zahlásí zelenou a následně v logu najdu, že se zhroutil. Nebo i naopak mi občas zahlásí, že se zhroutil a v logu zjistím, že doběhl úspěšně.
Či takové hlášení „Takový objekt neexistuje“, které po stisknutí enteru ustoupí hlášení „Nevyskytla se žádná chyba“.

„Díky regulacím EU je cena vajec vyšší, než cena 9mm munice. Takže až zase politici vyjdou do ulic, bude levnější je postřílet, než házet po nich vejce…“ Zajímavá úvaha od neznámého autora. Ačkoliv… Kdo ví, jestli by po postřílených nepřišlo ještě něco horšího…

Když k nám přišla „vaječná krize“, ptali se mě kolegové, jak jsem na tom já a vajíčka. Odpověděl jsem, že máme vlastní. Šéf odpověděl, že má taky vlastní… Tedy skoro – soused mu nějaké přenechá a on mu za ně dá nějaké ty koruny. Oddechl jsem si. Chvíli to vypadalo, že mu za to něco naprogramuje.

Mezinárodní Den Žen nedržím – býti ženou není zásluhou. Sestře a mámě přeju jen proto, že ony mě zase přejí na Velký Den Mužů.

Máma mě poněkud šokovala – předala mi žhavý drb, že ředitel základní školy, na kterou jsem chodil, se oženil s chemikářkou. Člověk chvíli není v Hlučíne a hned takové změny.

9.3.2012
Milý deníčku. Konečně se IT oddělení uvolilo a uvolnilo mi jeden notebook, na kterém už se dá pracovat (nemám jim to za zlé – konstruktéři mají prostě v celé fabrice přednost). Když jsem se to dozvěděl, zašel jsem za šéfem a řekl jsem mu to. Pak jsem mu řekl, že z Německa mi pořád nepřicházejí žádné nové úkoly, tak že bych si pro něj zašel. On mi mou výpravu dovolil, takže já začal odstrojovat starý notebook, když tu jsem dostal holuba z Německa, že bych mohl udělat tohle, tohle a tohle. Odpověděl jsem, že jdu nafasovat nový notebook a vůbec, že mi za 15 minut jede autobus.
V fabrice jsem mimo svého nového notebooku měl vyzvednout i výplatní pásky pro celou naši budovu. Zašel jsem tedy za chlapíkem, který mi je měl vydat. Chvíli to vypadalo, že se bude realizovat dělba údělů a to, že naše budova bude pracovat a oni za to brát peníze; alespoň tedy do doby, než se našly naše výplatní pásky. Moje se bohužel nenašla (asi si ji vzal vrchní šéf na dovolenou), ale quest jsem splnil.
Jak jsem tak koukal na hodinky, ještě nějaká chvíle mi zbývala do odjezdu dalšího autobusu, tak jsem se šel podívat, jak se simuluje práce. Se spolužačkou jsem poklábosil a ujasnil si, že ačkoliv můj byt nevypadá příliš vábně, pořád je to sranda proti tomu, v čem bydlí ona – činžák – dole italská domácnost, vedle skinhead, nahoře nájemníci se zálibou v discu a v bytě samotném kdysi feťáci vařili pervitin, takže je přetapetovaný celý byt i s koupelnou (Tapety se začínají pomalu odchlipovat, takže si každý den je na pořadu dne hra „jakou měl tento byt minulost“.). Navíc jeden ze sousedů má zálibu v lockpickingu, který si dennodenně cvičí na poštovních schránkách ostatních nájemníků. A aby toho nebylo málo, tak v bytě uchází plyn. To celé za 7.500,- + inkaso. Já jsem sice z vesnice (a Timurovy party) zvyklý na hodně, ale obávám se, že z tohohle okolí bych utekl s křikem a děsem ve tváři.

Až když jsem se vrátil zpátky do práce, podíval jsem se na svou výplatní pásku (jejíž kopii jsem si musel vyzvednout na personálním). Podíval jsem se, pak se podíval na kolegy, a nakonec prohlásil, že za tohle mě jednou dělnická třída potrestá s příslovečnou bolševickou tvrdostí.
Jinak dnes mě zastihl první příznak šikany – naším lékárníkem (první ajťák na oddělení, který má titul Mgr.) bylo mi řečeno, abych vypracoval správné odpovědi na otázky, které nám zadal bezpečnostní technik (každoměsíční zkouška našich schopností – musíme je mít správně, jinak nás čeká pohovor na bezpečnostním, popřípadě srážky ze mzdy). Ani mi to moc nevadilo – nemusel jsem si psát s Německem. Ovšem natírat trávu na zeleno ani čistit záchod kartáčkem mě nedonutí. Doufejme.

Děsivá upíří žena je ve skutečnosti oddanou matkou čtyř dětí. Nedivím se, že po svém „faceliftu“ nemá problémy s týráním. Mnozí mí známí by měli problém na ní byť jen spočinout pohledem, natožpak se jí dotknout. Ovšem mě trápí jiná otázka – jak si holí/stříhá vlasy na rozích? Strojkem nebo holítkem to musí být děsivě nepříjemné…

10.3.2012
Milý deníčku. Atomový reaktor do každé rodiny. Nebo aspoň města. Lákavá myšlenka, obávám se, že ale prozatím nerealizovatelná. (A já se pořád nevzdávám naděje v brzký příchod fúzních reaktorů.)

Dneska jsem se dozvěděl, že někteří z porotců mé tousty ani neochutnali. Zřejmě jsem je zastrašil prezentací svého výrobku.